LIDSKÉ GOLGATY.

Zamlklé ticho dnů že věští bouř,

já předvídám tak často v nepokoji.

U země plazí se tak nízce kouř...

To duše k duši promluvit se bojí...

Svit sinavý kruh sosen prostoupil,

jenž věnčí vrchol – každou velkou snahu...

Zde Golgaty by krásný vrchol byl:

uprostřed jeden kříž a sta – těch vrahů...

Na vrcholech se tyčí křížů sta,

žoldnéři mají kostky připraveny...

Vlast oživne, jež travou zarůstá.

Řvou muži pod kříži, řvou děti, ženy...

Své Kristy ukřižují... S vrcholů

s morálkou dolů do děr zalézají.

Své vraždí Kristy pravd a rozkolů...

Pak pro jich z mrtvých vstání roucha tkají...