LIDSKÉ MUKY.

Vedle božích lidské muky

vztyčují se k české líše,

na Psohlavsku trčí jedna,

na Blaťácku druhá v pýše.

Svatá krev tu také tekla,

velké srdce dotepalo,

vzdorné čelo sesivělo,

přímé oko doblýskalo.

Nechtělas’se ohnout v rmutu,

selská šíje, zvůle dravá

když tě chtěla ve jho vstrčit –

jak klas padá, padla hlava.

Padla hlava rychtářova

v hanlivého meče kmitu,

zavřela se sivá země

nad potomkem Táboritů.

Ale v tom již ze semene

tajůplně kořen klíčil,

aby vzhůru do azuru

svobodný květ bílý vztýčil.

Do hlubiny srdcí vrostl,

tamodtud ho nevyrvete,

kvete bíle do naděje,

do pomsty zas krví kvete.

Květe bílý, blahoslaven

rozkvítej dál v požehnání

a se množ jak polní kvítí

rozhořené polem, strání.

Dost’ je zrn tvých v české zemi

ke vzklíčení, k rozkvetení

do svobody z lidské muky

jásavého rozednění.