LIDSKÉ ŘEČI

Že milujeme se a láska stálá

jak vlnu příliv krok můj vstříc ti řídí,

že nejednu noc v loktech tvých jsem spala

při měsíčku, jenž lásce nezávidí –

oh, to jsem všecko směle zapírala

v divoké hádce s těmi, kteří slídí,

a se lží jsem se tolik namáhala,

jak namáhá se některý z těch lidí,

již osmahlí a k zemi nakloněni

za provaz táhnouce loď táhnou v snění,

loď barvami na rudo malovanou,

tam u přístavu Naniwa, kde skvějí

se třpyty vln, až zraky přecházejí –

a přec mne lidské řeči stihly hanou.