Lidské srdce.

Větřík jemný krajem od východu vane,

na peruti jeho krásná večernice –

za ní bledá luna na blankytu vzplane,

hvězdiček drobounkých budíc na tisíce.

Bublavý potůček roní vřelé slzy, –

jarní krásný den že do hrobu se sklání,

žíť jenž sotva počav, skonal již tak brzy –

stříbrolisté olši šepce svoje lkání.

Ve přírodě ticho jak na svatém poli,

umlk’ šepot květin, nikde ani hlásku,

poklid rozhostil se celém po okolí,

ba i v háji slavík zapoměl na lásku.

Jen v tom lidském srdci bouře stále víří,

bol se neutiší, touha neumírá;

marně v světě hledá, svět je neusmíří:

proto snad tak rádo ku hvězdám pozírá? –