LIDSKÉ SRDCE

Též mne kdys omamuje vábný hřích jak blín,

že odvracím se od světla a stáčím v stín.

Však pro to nesplítám si nikdy kárnou metlu,

já nesoužím se výčitkami, nehrdlím,

a nenapomínám se k dobru – aj vždyť vím,

jak v okně květina, když někdo v stín ji obočí,

zas sama volně listy své ku slunci otočí,

že též se srdce mé zas samo stočí k světlu.