Lidské žití.

Jak stříbrný se pramen vine

Tam hravě pestrou lučinou,

Když ve zrcadle jeho plyne

Se svojí luna družinou,

Jak tichý zefyr krystallové

Tam libě vlnky kolébá,

Aurora lesky purpurové

Když po hladině rozlévá:

Tak sladce chlapci dnové míjí

Ve minulosti šírý svět,

Tak blaha jemu věnce víjí

Všech okamžiků bystrý let.

On nezná světa klamy černé,

Z nichž škůdce jen se raduje,

Proň otce bije srdce věrné,

Oň láska matky pečuje.

Mu jesti světem klidný domek,

Ta malinká tam zahrádka,

Mu rájem jesti onen stromek,

Kde libě pějí ptáčátka.

A v klamu sladkém, ve milostném

Vždy hledí v růžnou budoucnosť,

A na čele mu bezstarostném

Andělská trůní nevinnosť.

Leta plynou, krásná růže

Vyvíjí se z poupěte;

Všecko hyne, vše se mění

Šírošírem na světe.

Tak i dřív než jaro usne

Několikrát s květem svým,

Na světa zří ráje vábné

Mládec okem radostným.

O krásné časy, blahé doby,

Kdy žití zlatý kvete květ,

Kdy život prost vší trpké zloby

Jen v růžích vidí sladký svět!

O krásný čas, kdy v svatém vzletu

Duch roznícen jsa, spěje v dál,

A v světlých síních nových světů

Svůj čistý hledá ideál!

O blažen, komu v svatém míru

Dvojhvězdí spasný září svit,

Ve zhoubném koho vede víru

I bystrý um, i lásky cit.

A jak se myrta v rajském snění

Kol šumícího vine loubí,

Když o slastech a bolů máji

Tam ptačí dumy naříkají,

A stříbro luny háje vroubí:

Ten blaha cit, to blaha snění

Kolébá mládce,

Strastně i sladce

Ve snivém lásky liboznění.

Tu vešken kraj mu nebem jesti,

Jen růže vidí všudy kvést’;

Mu lásky strasť jest celé štěstí,

Mu blahem z bolu sladké věnce plést’.

Láska jest, jenž v ledná srdce

Ušlechtilý vlila cit,

Otroctví jenž láme pouta,

Zoufalci zpět vrací klid;

Láska jest, jenž sváry boří,

Bludů noc jenž mění v den,

Svatý oheň, kterýž hoří

Citům čistým posvěcen.

O mladistvý věk, o nebem ten jest,

A lásky v něm cit, ten andělem jest,

A milenců srdce, toť Čistěny stan,

Té světici posvátný oheň kamž dán.

Ten mladistvý věk předc krásný je sen;

Vždyť sladký tak, sladký lásky je sten,

Ten mladistvý věk předc luzná je báj,

O škoda že času dech kalí ten máj!

Komu láska v srdci plá,

Oko něžným ohněm hrá:

Mu lásku violový večer dýchá,

Lásku šumí struny přírody,

Láskou „Ave Maria“ vzdýchá,

Ve tajemném noci šeru

Tam hvězdnému ku jezeru

Slajíc svaté modlení.

Však jaro prchá – čas se mění,

A růžové snění jest

Jen upomínek blahé znění.

Ejhle! všecko světlem slunce

V nové kráse skvěje se;

Strom, jenž květů dýchal vůní,

Zlaté nese ovoce.

Mládci, jemuž v době věnců

Lásky růžný svítil den,

Jako muži svět daleký

K činnosti jest otevřen.

Blaze, svatý zákon pravdy

V srdce jest-li jemu psán,

Pochopil-li času nával,

Úkol, jenž mu lidstvem dán.

Pevná vůle, bystrý rozum

První muže krásná ctnosť,

Hájit’ právo, umřít’ pro vlasť,

Svatá jeho povinnosť.

Kdo chce vlasti, lidstvu prospět’,

Budit’ kdo chce uměn rozkvět,

Sílou pevnou

Vůlí věrnou,

S namaháním všech svých sil

Pilně pracovati musí,

Aby, co se blahu hnusí,

Ve kořenu udusil.

Kde se k vůli

Činy pojí,

Rozumem kde

Cit se zbrojí,

Ohnivý kde snahy pal,

Tam duch bystrý v krátkém čase

Díla věčná vykonal.

Ale běda! beze vesel

Plavec-li se pouští v moře,

Jest-li vzteklé živlu vlny,

Černé zrády, klamu plny,

Nutiti chce ku pokoře.

Běda muži bez rozvahy!

Má-li liché, klamné snahy,

Jako děcko v opojení

Chce-li v světa ve proudění

Životem se odvážít’.

Rajské jest, když večer šumí

Filomély sladké dumy,

Přírody když svatý souhlas

Vše kolébá v sladký sen.

Ale strašno, děsno, hrozno,

Na nebi když místo luny

Blesku plane pochodeň,

Jemnocitné světa struny

Zařvou mrazem hrůzy jen.

Tak i zdárné, blahé jest,

Pokoje když ratolesť

V srdci muže květem pučí,

Jest-li ducha síla jará

Světlu pravdy vlasť svou učí.

Ale běda! jest-li vášeň

Rozum vrhá v okovy,

Svědomí a cit-li hasne,

Místo oka záře jasné

Sílou divou, sílou tuří

Člověk proti sobě zuří.

Lidskosti a člověčenství

Tu se drze šlape páska,

Šílenstvím se zove láska

K bohu, k vlasti, k osvětě.

Jest-li národ věnčí reka,

Žehná spásy geniu;

Klne zhoubci v každé době,

Zlořečí mu v temném hrobě.

Prchlo léto, svadla jeseň,

Mlhy závoj kryje zem;

Místo vánku vůně mrazy

S bílým hrobu pokrovem.

Prchlo žití s ranní hvězdou,

Prchl ducha smělý let;

Darmo starec stříbrovlasý

Volá blahé doby zpět.

Blaze mu, když zašlé časy

V srdce kouzlí svatý mír,

V nitru-li se ozvou hlasy,

Že co hltí světa vír,

On co jinoch a muž pevný

V srdci, v duši zachoval,

Pro ctnosť, pravdy zákon zjevný

Vždy že šťastně bojoval!

Jako poutník světem dálným

Řídě choré kroky své,

Zírá s touhou okem kalným

K cíli cesty mlhavé,

Jako žehná krokům, k cíli

Kteréž s vřelou konal pílí:

Tak vážný starec zmdlelé oko

Upírá v blankyt převysoko,

A duše, kteráž v smělém letu

Stíhala hvězdy, dráhy světů,

Ač mocnou tíží let se sklání,

Teď činům dává požehnání:

A z mlhy času jako snové

Se žití vinou zašlí dnové,

A květem zlatým v usmívání

Ubledlou věnčí starce skráni.

Aj! králem on tu slavných činů,

Jimž z trůnu pevné vůle vlád’;

On za podnož vzal času vinu,

Ne hanby mrzké za podklad.

A radosti tu sladká zář

Růměncem krášlí starce tvář,

Jen na to vlhkým zírá zrakem,

Co skryto posud’ pode mrakem;

Než pravdu svatou, pravdu věčnou,

Jenž u vesmíru světy klene,

Je věčným slovem v dráhách žene,

Tu pravdu svatou – nekonečnou

Nestíhly smysly nesvěcené.

Však nadějí tušení máme,

Že hrobem pravdu uhlídáme;

Neb krví mír se vydobývá,

Bolestmi vzejde blaho nám,

Tělesnou schránu hnilosť láme –

Duch ten se vznáší ku hvězdám.