Lidští věkové.

Nemluvňátko, doby oblakové

Hóry, ověncují růžemi.

Blaze mu! neb tito krásní snové

Nevrátí se nikdy na zemi.

Vizte – jak tu lehce, tiše dřímá!

Tento sen mu slastí jedinou;

Však i ten klid osud mu odnímá –

Dítko pláčem jeví jestost svou.

Pacholátko mladistvé se honí

Po motýlku, jako po štěstí;

Onoť neví, proč se slza roní,

Nezná trud, ni svár, ni neštěstí.

Srdce měké mládce ohnivého

Počne cítit slasti milosti; –

Láska dráhou květnou vede jeho

V zem očarnou věčné mladosti.

Pak se octne v říši skutečnosti;

Sen uprchne v dálí omžené,

A jun z této sladké zmatenosti

Klesne v rámě strasti studené.

Muž účinný v život kročí směle,

Putuje ku chrámu moudrosti;

Bubliny jej mání mlhoskvělé,

Pravdu hledá – v říši temnosti.

V půdu kyprou dobré seje činy,

Nadějí se koje zlatých žní;

K cnosti bádá povyrostlé syny,

A na dcery s potěšením zří.

Šedý stařec – k poslednímu cíli,

K hrobu řídí slabé kroky své.

Ach k té pouti dost mu zbylo síly,

Tam ho dovlekou i nohy mdlé.

A pak ustelou mu lůžko chladné,

Kde též dávné bratry složili;

A když jednou rovověnec svadne,

Neví nikdo, kam ho vložili.