Lidstvo čeká – –

Smutně jako sochy v žhavé poušti,

opuštěné dávno tvorem živým,

se sklíčeným hledem, s proudem slzí,

na tom voru, který dávno asi

odpočíval někde ve rákosí,

ve rákosí vzkvetlém v bujnou houšť,

seděli ti muži z Galileje – –

Na jich jemné lepotvárné ruce,

v kterých staré sítě zpravované

němě drželi, se proudem slzy

hrnuly a namáčely sítě

potrhané, těžce zpravované,

které dlouho asi spočívaly

někde v prachu, v temném koutě chaty –

Bylo znáti, že ti muži dávno

sítí takých v rukou nevláčeli,

vždyť i ryby lehce, jako žertem

projížděly vodu kolem voru,

žádná však se neuchytla v sítě –

Vzduchem vály těžké, bolné vzdechy –

také vzdechy vyvinou se z hrudi

tvora stísněného marnou touhou,

bez naděje, víry v příští časy,

který všeho pozbyl, co mu v duši

tkvělo z dávných blahých časů mládí

mocně rozvětveným kořenem –

A tak seděli, a ruce v klínech,

byli jako sochy zoufalosti,

němé zoufalosti, která čeká

z dálky šedé svého Mesiáše.

A ty stíny, které bílé hory

k večeru již zanášely k vodě,

pokryly je jako temnou klenbou,

v jakých lidstvo sochy zoufalosti

ukrývá, by nezřelo jich líc. –

A tak budou čekat bílé jitro,

které v mladém světle kouzla svěží

chová pro ty, kteří zmdleli touhou.

A tak budou čekat bílé jitro,

které přinese jim Mesiáše

ve záplavě zlata slunečného,

po kterém jich těla vášní schudlá,

zoufalé jich duše vyschlé žízní

po Neznámém – touží, teskní dávno.

A tak budou čekat bílé jitro

na nejzazším voru bludné cesty,

nepohnou ni sítí ani vorem,

aby znikli hluboké té noci,

aby v ústret vyšli Mesiáši

– apoštolé nové, vábné Víry,

kterým žádný Rabbi neřek’: „Jděte!“ –

Hledali, však nenašli si Mistra –

a teď sedí, volajíce teskně

z hloubi srdcí matný obraz Toho,

který v žhoucích barvách v půdě zlaté

v mládí byl jim sladce vmalován.

Dočkají se jednou Mistra Toho? – –