LIDSTVO.

Neznámým pralesem dějin od věků,

s tesákem v ruce k novému člověku

potmě jde s úpěním dětí ochořelých.

A všechny, kdož první o hvězdy smířené

rozžhnou si lampy vysoko zdvižené,

v oheň vždy hází, jak žháře chycené

zástupy pohořelých.

Caesary s trůnů a bohy s oblohy

divokou vichřicí sráží si pod nohy,

s pochodní nad hlavou tančí po jich těle.

A zítra, kde země na rozkoš bohatá

prolitou krví je čerstvě nassáta,

buduje chrámy ze sloní, ze zlata,

po bozích roztesknělé.

Po sto let v hýřivém slunce plapolu

modlí se k Venuši, Bacchu, Apollu,

o slávě, moci sní, krásném okouzlení.

A znaveno – zítra přílišnou nádherou,

zhnuseno života slávou veškerou

zabíjí krásu barbarskou sekerou,

lituje poblouznění.

Ubohé – – Marně u čistých potoků

s rukou si umýváš krev svých proroků,

halíš se do krásy, do uměn bílých šatů?

Stále tak –? Zmítáno vůlí nejvyšší

od dobra ke zlu, od ďábla k Ježíši,

s křikem a lkáním, jichž nikdo neslyší,

půjdeš zas na Golgatu?