LIDU.

Ó vlasti má, ó trpící

ty mučenice svatá,

zda uzřím kdy, že od tebe

ta hořká číš je vzata?

Či hněvají se bohové

a zkouší tím svou dceru,

zda věří v příští svobody,

či dýše pro nevěru?

Slyš – ozvěnami zanáší

sem z Vyšehradských rumů

šum vánku z mechu šedého

tu dávnou, krásnou dumu...

Ó lid můj zná tu postavu,

ten vavřín pěvce – reka,

zná věštbu kněžny věhlasné –

a vyplnění čeká! – –

Zhyň nářku na rtech vlasti mé,

zpěv naděje z nich prýšti!

neb spasí národ svoboda,

kdy věří v její příští!