LIGOTKA KAMERALNA

Viděls voje poražené

na pochodu ustupovat?

Temnou nocí strážné ohně,

bázlivé a teskné ohně,

jako ruce fosforové

spínají se v tiché prosbě,

jak bludičky po močálech,

jak horníků světla v dolech.

Bože, už je tomu dávno,

už to ani pravda není:

Pod Godulou v zimní noci

mrzl jsem při strážném ohni:

díval jsem se ku Těšínu,

cítil jsem jak kdosi z Bezkyd,

velký, mocný, potměšilý,

dívá se na naše ohně:

Brzo uhnou, brzo shasnou?

Zpomněl jsem si, na Moravě

světlá voda v černou padá.

Dvě hodiny kde se sešly

jižně tiché město leží.

Podávám vám z dálky ruku,

stejná ruka vás tam bije,

tak jak u nás po Bezkydech.

Bože, co jsem chodil světem,

jedna zášť mým srdcem táhla,

jeden odpor dýchal duší:

jsi-li z mojí domoviny,

rozumíš mi, nenávidět

jak já budeš celý život...

Do ciziny odešel jsem,

pryč jsem uhnul od praporu,

jak přede mnou tisíc jiných.

A teď směšné písně zpívám,

naříká to v mojí duši:

proč jsi uhnul od korouhve?

Po letech jsem přišel zpátky;

ticho v noci jak sběh špatný

zas jsem stanul pod Godulou.

Kde jsou naše strážné ohně?

Rozhlížím se, tam na západ,

tam na západ v Dobraticích

blýskají se dlouhou nocí

jak bludičky po bařinách,

jak horníků světla v dolech,

jako ruce fosforové

nesmělé a teskné ohně.

Ještě žijem v Dobraticích?