Líhnutí.

V kraj stichlý slunce zbytek krve roní,

stín buků mlčky stínu lip se druží,

červánek k zemi s polibkem se kloní

a skalám na skráň klade vínek růží;

hvozd dálný oněměl, tich v strnulosti stojí

a jakby okouzlen se oddechnouti bojí.

Jih křídla přeložil a sotva dýše,

něm stojí keřů tlum i stromů pluky

i květů sbor a zelená trav říše,

a ptactva zpěv i snivé cvrčků zvuky

i listí uvadlé, jež zlekáno se chvělo

pod nohou plachých srn, vše náhle oněmělo.

Den světlý k spánku zlaté zavřel zraky,

a měsíc zamyšlen jde v zášer lesů;

jak dumy plují nebem siné mraky,

a vlažná rosa na mechu a vřesu

od záře západu se v drobný opál nítí,

a sosnám ve vlasech hvězd diamanty svítí.

Noc, míru kněžna, roušku dává nivě

a zvolna blíží se a hvězdy za ní;

jde po špičkách a ruce vznáší snivě

na buku snět, jež hnízdo drží v dlani,

by kuna zlotřilá, jež slídí po kořisti,

nic vidět nemohla, co skryto je v tom listí.

Dech květů dumavých se vznáší vzhůru,

to země duch, an u výš k nebi vstoupá,

blah, s vonnou modlitbou, až do azuru,

v němž krása hvězdnatá svou peruť koupá,

jíž kyprá ňadra chrání toho stromu

jak anděl svatý Kristův odkaz v dómu.

Co tajného, co divného se skrývá

v tom zátiší, jež v haluzích se klene,

že ani lístek sebou nezachvívá

na snítce nejútlejší toho kmene?

co kouzelného v noci té as hostí

strom v zeleného srdce útulnosti?

Co velikého děje se v tom buku,

ký zázrak as, že hvězdy planou zlaté,

a z nitra zní mu perly ptačích zvuků,

jak zpěvy andělův kdys v noci svaté,

v níž plný měsíc v stříbroskvoucím svitu

jak růže mystická zkveť na blankytu?

Proč onen mír a klid se vůkol hostí?

proč stich’ ten drozd a v tajemném dlí snění,

proč příval světla z hvězdné vysokosti

blah snáší zemi nebes políbení?

Pták zpěvný rodí se, jenž krásu jara množí;

či k lidstva útěše kdes básník z vůle boží?