Líhoviny. (Matonoh.)

Kořalka že nesílí,

důkazem je opilý;

cestou zle se trmácí,

pro slabost se potácí;

směšným bývá velice,

téměř jako opice;

pohybuje se jen stěží,

někdy padne, v blátě leží,

medvědími hlaholy

hloupé věci blábolí.

Pomoz ubožáku tomu,

dá-li se ti, veď ho domů;

nedá-li se, byť i v noci,

svolej muže ku pomoci;

kdybys ho tam pominul,

snad by bídné zahynul.

Komu líhoviny voní,

zhusta pozdě bycha a honí;

výdělkem si hrdlo spláchne,

a byt jeho nouzi páchne.

Nač ti kořalky je třeba,

rodina-li nemá chleba?

Pijan, lenoch, nezdara,

o děti se nestará.

Koho peníz v kapse píchá,

v nedostatku často vzdýchá.

Opilec jak sůva čumí,

ani sobě nerozumí;

pro smích všemu okolí

hloupé řeči blábolí.

Kořalkáři, styď se, styď,

od moudrých se lidí kliď!

Kořalka prý hřeje, sílí;

proč se pijan k zemi chýlí,

ba i klesá každou chvíli?

Brynda ta jej oslabuje,

ba i krev mu otravuje;

odtud jeho tvář je bledá,

začasté i žlutá, šedá.

Kořalečnou morovinou

rok co rok sta lidí hynou.

Pálenka, ať rudá, šedá,

lidem moudře žiti nedá!

Komu líhovina voní,

dřív než má, se ve hrob kloní.

V kořalce kdo rozum topí,

mnoho špatných věcí tropí.

Kdo se chytí rosolky,

hyne volky nevolky.

Travičkou se matka stává,

kořalku-li dětem dává.

Blahu svému rozuměj,

líhovině výhost dej;

není-li jen pouhým lékem,

jistě čertovým je mlékem.

Kdo tě do kořalky nutí,

osudnou hru s tebou kutí.