LII. Hymnus mrtvých.

Po hrobech vítr hrál si travinami,

od rovu k rovu měkce přeletěl;

tu kolem s mrtvými my byli sami

a v ticho země jejich hymnus zněl:

„Jak děcka ve kolébce v klínu země

v těch hrobích těla naše dřímají,

dech vesmíru je skolébává jemně

jak na vlnách, jež snivě šplounají.

My času neznáme, jak země zvykem,

a léta nad námi jdou jako sen

a duch náš jako křišťálovým víkem

svým rovem navršeným patří ven.

A pozoruje zem, jak zkvétá jarem,

jak lilje skví se, jak se růže rdí,

jak zrají klasy slunce žhavým žárem,

a v noc jak vycházejí souhvězdí.

Zpěv ptáků zpívajících na hnízd kraji

k nám řine utajeně v mrtvý sluch,

šum cypřišů, když kříže ovívají,

kde, symbol spásy, krvácí sám Bůh.

Když jeseň táhne krajem zasmušilá

a sbírá, jak jar relikvie, list,

když země, jakoby se očistila

od vášní zlých, se halí ve sníh čist.

V ruch žití hledí, slyší vaše plesy

i sladký šepot lásky tajené;

i smutek, který srdce vaše děsí,

sem splývá v rakve naše zborcené.

Sen vesmíru tu sníme gigantický,

tu klidně čekajíce na svůj čas,

jenž promění náš bědný osud lidský

a vyzvedne nás v synů Božích jas.

Jsme símě, které čeká jara svého,

však rozpadat se musí do těch chvil,

kam v líchy Hospodáře tajemného

je rozsévač-smrt tvrdě rozhodil.

To jaro přijde, vzplane v sluncí žáru

a v ohni s nebe padajících hvězd,

je tuší naše těla ve svém zmaru

a chví se rozkoší, že budou kvést.

Jak skořápka se rozlétne pak v chvatu

zem ve hrobech svých plná záhady,

my vzejdem v úbělu neb ve šarlatu

jak skvoucí, věčné Boží zahrady.

Tak plujem tiše na vesmíru vlně

a cítíme, jak s našimi sny hrá

dech Nesmrtelnosti už tajuplně,

jež hroby naše v plesu zotvírá.“ – –

Já v dumách naslouchám tich jejich plesu

a slza hořká na řase mé schne,

jen v duši pohnuté se touhou třesu,

již vzbudily ty chóry tajemné.