LII. Jsi smutné, krásné Bissone mé, teď!

Jsi smutné, krásné Bissone mé, teď!

Svál podzim závoj na jezero dolů,

mhou zamžena je hřbitovní ta zeď,

jak orosena čerstvou slzou bolu.

Spí hroby tiše, na všem leží šeď,

Zmar všeho – větry severního pÓlu

sníh na vrch nanesly, a strhly měď,

list z kaštanů a poslední květ stvolu.

A jezero spí – snivé oko šedé –

v něm odráží se jako v zrcadle

ten starý dům, a nebe zapadlé.

A zima nocí rosný rubáš přede,

jej hází do tůně jak do rovu...

noc hluboká – mír jde kol hřbitovů.