LII. Krajina při měsíci v září.

Jakoby rozlitá v dálku z Tvůrce teď vzkypěla číše,

nejistá v konturách svojich v měsíci zdřímla si tiše,

tušíš jen v mlze obzorem zvlněné tmíti se lesy,

pod nimi lučin koberce, pole pak zoraná kdesi,

bílé jak tečky vesnice drobné v šeru tom svítí,

v stříbrnou mlhu nejasnou rysy všecky se řítí,

jakoby ještě nestvořen kraj ten v zárodku dřímal,

k životu světla proud mu jen chybí, jenž by jej jímal.

Sladké to snění! Dojemné ticho! Necítíš v tuše,

tobě jak spící v měsíci kraj ten rovný jest, duše?

Tobě jak jemu veletok schází mocného světla,

spousta by tvojich pokladů v tvary tryskla a zkvetla.

Vyčkej, však zdřímni si zatím, krajina v luně jak dřímá,

v závoji lehounké páry nejlíp sen před jitrem jímá!