LII. Rolníkovi blaze dnové plynou,

Rolníkovi blaze dnové plynou,

Byť i lopotil se v potu tváři;

Když mu nebe vláhu dá a záři,

Žádnou nežádá si rozkoš jinou.

Jeho svět se končí za dědinou,

A v něm působí a hospodaří;

A když léta přijdou, tuť ve stáří

Mdlé si ruce jeho odpočinou.

Pak u prostřed vnuků svých a dětí,

V svatém poklidu a v přízni Boží

Radostnou svých šedin slavnost světí.

Ani smrt mu nepůsobí muka;

Rád již do hrobu své kosti složí;

Drahá zatlačíť mu oči ruka.