LII. U svatého Petra kdys

U svatého Petra kdys

v jubilejním roku

(nebe modré nad tyrkys

plálo kolem oku),

zřel jsem lidstva davy, davy, davy,

z cizích zemí přišly sem,

jeden zástup hlav a oblak tmavý

s němým patřil údivem,

na pavlán až vstoupí „Sluha sluhů“,

by jim požehnal,

tlačily a tiskly se druh k druhu,

každý hleděl v dál,

kdy se zjeví a kdy vztáhne dlaně,

každý toužil pít

s odpustky to požehnání Páně,

by moh’ štěstí v duši, dojat svrchovaně

zpět zas domů jít.

Víro sladká! – Snad jsi klam,

lichá touha pouze?

Nevím, sám však pohledám

v stejné k nebi touze,

skrz hvězd patřím davy, davy, davy

v azur nebes udiven,

v tmavý šer i ve světla vzchod žhavý,

stejně v noc i den,

na pavlán až nebeský Král králů

vstoupí v záři své,

patřím, toužím v bolesti a žalu

duše blouznivé,

kdy se zjeví a kdy vztáhne dlaně,

abych mohl pít

s odpuštěním požehnání Páně

a moh’ štěstí v duši, dojat svrchovaně

zpět zas domů jít!