LII. V duši mé vždy jako v lese,

V duši mé vždy jako v lese,

a ten les též němý, bez řeči.

Zdaž i duše má v svou jeseň

s písněmi se jednou odmlčí?

Zdaž i listí moje blednouc,

počne padat sobě v úlevu,

že i ptáčku, jenž to vidí,

smutno, v odlet, jen ne do zpěvu?

Zdaž mých sadů větev každá

zapomene dávný jara dech,

že jen zbude drsná, holá,

větru v pláč a kavkám na posměch?

Zdaž má píseň, jak ty stromy,

chladnouc přikrčí se do mechu,

že i tomu broučku zima,

jenž v něm darmo hledal oddechu?

Marné ptaní; vše to přijde,

toť jen konec v samém počátku.

Přijdou i ty sněhy bílé

zasypat mou lidem památku.