LII. V NOCI, KDY OČEKÁVÁNA TŘÍŠŤ LEONIDŮV.

Noc mhu prolnula tmou, v úleku stuhla zem.

S dechem chladnoucích úst, tlukotem tepen mdlým

věků hýření snad v pokání trudném teď

čeká na kletby hlas pod ranou hromů, skon?

Hvězda bludná tmu dnů žíhavě protne v ráz...

Zmaru lakotná pěst s krvavou metlou vzplá,

blýskne, třískne – a ston. Z vesmíru bran v tmy Zem

babsky kolácí se žebrotu, kostrou běd.

K nebi vzpínalo páž, věnčilo jasem skráň,

tužeb oceány vlnily lidstva hruď, –

kde jsi, Adame hrud? Majáků hvězdnou výš

volá o soucit v tmách rozbitý bleskem vrak!

Či bral pod soudným kdes vesmíru pranýřem

zla mstnou popravu Bůh? Od trupu obloukem

hlava letí z tmy k nám: krvavý pocel jen –

hrůzou sešílí zem, rozerve vdoví klín?...

Na hruď palčivých slz – žhounů – jí tryskne proud,

lávou spálí svůj rod, potratí símě jar.

Ven z ran vyvře jí krev výbuchem bolestí,

ztuhne bez citu pak mrtvolou v ledu běd...

Lidstva sirota, sám, bez dětí, druže, sám,

kmene zdraného jen náhodou hnaný list,

země poslední syn jak bude hledět as

k smrtným záchvatům své matky v dnů potom skon?

Okem dobovým a s oddanou pokorou,

hrůzou zamrazen, leč v naději zázraků?

Steskem holubic, co klesají v plamen, dým,

kde jim požáry hnízd hostinný derou krov?

Orel z vysoka v dol s vichorných pátrá vln,

kde mu laviny pád hnízdo rve pod sráz hor,

s hrdou odvahou dál nad tesy krouží skal,

až jej udolá smršť. V rozletu hyne sám.

Orle myšlénky, kam hlédne tvůj rmutný zrak,

všech viz k posledu snah marnost i dum i snů,

modly skácené v prach, popel a černý troud.

Bledou zahal si tvář, peruti skloň a mři!

Za mžik naplní věk zákonem nutna hrob.

Život hubila smrt, s životem hyne smrt.

V brázdách vesmíru tlí neplodné zrno v tmách –

jinam žití zve dech vítězná Plejad zář.