LII. V objetí měsíce Šumava si hoví;

V objetí měsíce Šumava si hoví;

je krásná v červnu noc,

pod oknem děd starý javorový

šepce mi pohádky,

pohodě upadám v moc.

Dumám, do kořán okno otvírám,

milý horský vzduch mne líbá na čelo,

dojmy své pouti v kytici sbírám,

a ukládám v duši.

Ulehám; spát se mi chtělo.

Vše vůkol ticho, jak bez života;

tonu posud v únavných snů svodu,

z dálky mne probouzí sojčí nota,

ospalýma očima hledím ku východu.

Východ se chvěje, leskne se, rudne,

občas šíp zlatý z něho do výše míří,

mračno zas skrývá jej bludné,

leč červánek roste, zmáhá se, šíří

a slunce zlatem hýří.

A stále vyrůstá, stále se jasní

a jak moře pod rukou vánku se chvěje;

jak čelo básníka, nadšen když básní;

a světlo v mohutných vlnách blíž spěje.

Oj světlo, světlo, živote, vítej!

Když hvozdy i skály v růžích se stápí,

tož také svěžest duši mé skýtej;

hněv odplav všechen, jenž duši mou trápí!

A juž mne lapá bělostnou paží,

už mne objímá, duši mou v radost života nese,

krev v žilách jasní, rmut její sráží.

Třese se! Oko se nítí,

živote, světlo neste mne v žití!