LIII. Bylo to v šumavském lese.

Bylo to v šumavském lese.

Stmívalo se.

Vysoko do temného mraku

zvedaly stromy černé hlavy

a dívaly se, kam se mračno žene,

z něhož občas zablesklo se,

na postrach zdivenému zraku.

Po lese těkaly stínů davy:

divá strašidla.

V srdci mi stydla krev.

Úzkost mne lapala náručí černou.

Kam dojdu tou pouští bezměrnou?

Zhynu zde snad!

Na kámen hlavu jsem klaď,

kol mne vše jako z ledu,

halím se do svého plédu.

Kéž bych moh spát!

Tu z hluboka oddechl les

a na křídlech větru ke mně

divný zvuk z dálky se nes

a zmíral mi v uchu jemně.

Jaká to zvěst?

na blízku jistě lidské obydlí jest!

Oko se v dálku dívá,

odkud ten zvuk? Kdos zpívá

a hledá toužného klidu

v tom moři cizího lidu,

snad je zde sám?

Zvedl jsem hlavu a poslouchám,

jak v pochvojném krytě

léčí mou tíseň

a nese mi z dálky dojemnou píseň:

„Osiřelo dítě“.

Já zved’ jsem se, vstal,

chvíli jsem poslouchal,

ten zvuk mne k sobě lákal;

k lesnímu vešel jsem za krátko,

malé tam zpívalo děvčátko,

něžný tvor,

má krajanka z moravských hor,

přibránkem být se mi zdálo.

Já k němu jsem se shýbal

a na čelo je líbal.

Dítko se radostně smálo,

ač v těžkých rozpacích snad,

že jsem je v náručí lákal.

Já hlavu do dlaní klaď

a stesku pln jsem plakal.