LIII. Jsou hříchy proti přírodě,

Jsou hříchy proti přírodě,

a člověk přec se ukonejší;

však kdo řeč matky urdousí,

ten snad již v světě nejbídnější.

Ten z duše všecko vyškubal,

co v kvítko může dospět tvarem,

praménky ucpal nejčistší

a v život ustlal suchopárem.

Tenť s pustou v duši krajinou –

pták nepřelítne jejím prahem,

a jenom vlk tam zaštěká,

kdy kat tam kráčí s bratrovrahem.

Tenť zvrhlý v srdce tlukotu,

krb znesvěcený svého domku –

činů se krásných nedočká

ni u sebe, ni u potomků.