LIII. Kraj beze zvuku, sněhem kvete,

Kraj beze zvuku, sněhem kvete,

svět velká sněhu lučina,

v sněhu se černá nahé proutí,

jím táhne sýkor družina.

To bludných sýkor sykotání

mou duši smutkem proletí:

to tedy vše, co na nás došlo

z dob nejkraššího podletí!

To tedy vše, co zbylo roku

po nesmírné té radosti,

po květech, tisíceré písni,

po nadšení a mladosti!

To vše, čím jaro dosud žije,

ten nejslavnější poeta:

že jeho píseň sýkorkami

nad sirým proutím oblétá!

Ba je to vše, a jedva hlásek

vychladlým vzduchem proniká –

tu chceš-li, duše moje, zkoumej,

co nesmrtelnost básníka.