LIII. Mimo les volně si kráčím,

Mimo les volně si kráčím,

zlatou mě sítí ovíjí

a výš se nese

slunce;

z lesa drozd k sobě mne volá.

Mé srdce se při tom třese,

oči se podivně kalí.

Děd s vnučkou z města jdou domů,

děvčátko rukama tleská,

dědoušek hlavu mu hladí:

„Andulko, dneska jsi hezká!“

Jdu mimo, dívám se na ně,

dědečkem též jsem už dlouho,

leč vnučky, ni dcerušky nemám;

dumám, drozd teskní z lesa,

volá mě třikráte z příče:

Škoda, můj báčo, můj strýče!

Smekni, ať lebku ti hladí

východní přítulný vánek,

byli jsme také kdys mladí,

klidný už hledáme stánek,

výrobek ostrého rýče!