LIII. Na Mánka.

Proč bych zamračeném slzu tajil v oku,

Smutkem vytlačenou rány nesevřené?

V píseň srdce vylij touhu žalostivou,

Zaplač harfo ku pohřebu.

Juž, juž smrť lakomá Mánka zachvátila,

Jenž spěl prudkoletý ku vzoru mládenec,

Srdcem právomilým Slávii oddaný

Platný právu choval život.

Mluv smrť chladnoruká, zdaž se děsil tebe,

Švihlas když ho kosou, věk bujarý rušíc.

Vyznej, zasvěcený duch že pohrd tebou,

Vítěz muk zuřivých těla.

Závisť tvá ho jenom v srdci zabólela,

Žeť bez slávy musil marně dokončiti

Běh dnův skutkorodé zasvěcených době,

Slavské vlasti ku potřebě.

Tam juž nadčasové říše ve zábavě,

Tam čistý v blaženém názoru zabraný

Zemskou kouli vidí hrstku jenom prachu –

Ach hledíšli na přátele!