LIII. Pěl slavík z nejhlubší své hloubky,

Pěl slavík z nejhlubší své hloubky,

zpěv, perla s perlou, prýštěl do noci,

na nebi rozechvíval hvězdy

a na zem chorým dones’ pomoci.

A lítlo tudy estheticky

pár špačků s kritickými mozečky:

„Konečně musíme mu říci,

že jsou to přec jen liché zvonečky!

Ké umění v té táhlé písni,

jež každý tón tak vaří na měkko?

Kdo nestuduje ptáky jiné –

zda může dospět v písni daleko?

Jeť chválou zkažen nerozumných,

nám jeho píseň slavičí je šplech –

a teď to slyšel; uvidíme,

zda naší rady také uposlech’.“

Pěl slavík z nejhlubší své hloubky,

zpěv, perla s perlou, prýštěl do noci –

a špačkové jsou jako špačci,

a slavíkům již není pomoci.