LIII. Pyšný Jsi jak ona nebetyčná skála,

Pyšný Jsi jak ona nebetyčná skála,

nepřístupná, strmá – cesty neschůdné –

pustá je – v ní ozvěna se neozvala –

orel hnízdí v skrýši, netřesk žlutý pne.

Její hlava chladná v slunci neroztála,

ani v žhavém létu, v žáru poledne,

a jen protěž bílá krvavě se vzňala

za soumraku v nachu hasnoucího dne.

Tvoje pyšná duše do mlhy se halí,

srdce Tvé – ač měkké, je jak kamenné,

Tvůj ret mlčí hrdě – ač Tě rána pálí.

Tvoje čelo štít je – vánky teplé vlají,

slunce žhne, kry ledu hoří plamenné –

ale těžké sněhy na nich neroztají.