LIII. Skály nahé, basaltové jako černá zrcadla,

Skály nahé, basaltové jako černá zrcadla,

sem tam s kšticí černé trávy, která v slunci uvadla,

tísnily se v kruh jak duchů obrovského divadla

pěstí času roztříštěná sedadla.

Ani zvuku, ani ruchu. Kolem rudý slunce žeh

hořel mědí neúprosnou na lebkách jim, na zádech,

ani had v kotouči lesklém nestáčel svůj po nich běh,

štěrk se nesloup’, aby vzbudil tisíc ech.

Mrtvý poklid. Jen to slunce, rudé slunce žehlo v dál,

jen ty skály v ohni stály, kam se mdlý zrak ohledal.

Srdce své jsem tlouci slyšel, musí vylezt, já se bál,

pohádky drak stářím slepý z těchto skal.

Zde tak místo, zaklínači, kde by zjevit se moh’ v ráz

Uriaš, Bal, Astarota, Gog, odvěký zeměplaz,

ale darmo, nezjeví se, neobnoví v noční čas

Walpurginy noci děsný hodokvas.

Černá nad svět napřažená ruka jeho uvadla

jak sněť suchá odseknutá od stromu, jež upadla,

pouze parné slunce pere v olbřímího divadla

pěstí času roztříštěná sedadla.

Ticho... ticho. A tu čekám obraceje k nebi zor,

na andělských zpěvů ohlas, musí sletět s těchto hor,

na to velké Allelujah! Satanův jimž zkrušen vzdor,

když slet’ jako padající meteor.

Na ty zvonky, na ty flétny, na ty rajské citery,

chorál hlasů statisíců, plný vzletu, důvěry,

hymnu plnou zvěstí duchů i kosmické nádhery

nad mrchou té Babylonské příšery!

Ale ticho – hrozné ticho! Nebe jako drahokam

tvrdé, modré, neúprosné sálá slunečný svůj plam,

v němé skály oheň chrlí, jak by psalo tu i tam

„Mene Tekel“ v čela těmto ruinám.

Či snad – ptám se – v onom boji, ač v něm Satan jistě kles’,

z praku jeho jeden kámen přece vletěl do nebes?

Proč Bůh němý? Či tak těžce soka porážku zlou nes’,

že v tůň Věčnosti a Ticha pro vždy kles’?

Darmo! – Skály basaltové jako černá zrcadla

sem tam s kšticí černé trávy, která v slunci uvadla,

dál se tísní v kruh, jak duchů obrovského divadla

pěstí času roztříštěná sedadla...