LIII. Sklad – rozklad – sklad jde vlny proud

Sklad – rozklad – sklad jde vlny proud

úskalí zmaru obeplout,

– – vln okeán tříští se v rozmachu krůpějí,

dech par zpět vodou splývá,

strom mízami vykypí do květných návějí,

mráz v holou klest se dívá,

sníh vylíbá slunce a země sní k podletí,

peň z trouchně jádra klíčí,

červ pro ptáka tyje, jsa na úkor poupěti,

stín růže svlačec ničí,

blesk burácí do skal a drtí je v úlomy,

– v řek písku zlatem planou,

hrob záhon jest květů, těl rozpadlých atomy

v den žásný vnově vstanou,

noc v záhybech tajemných koutnic tam z mlhovin

hvězd nových roje rodí,

v tmách za žhavých matky slz – Věčnosti bez provin –

stesk bludné hvězdy vodí,

prach výstrahou hlásá, jak hmota je dočasná, –

čím jest to okamihu pídi?

V ní – slepým jen kmit dne je bezmeznost úžasná! –

se věčným býti vidí

sklad, rozklad, sklad!

Co na tom, že změnou jen do kruhů pout

zmar hmotu mučí a spíná,

by duch v nich úpěl, touhou volna jat!

Ať bolestným křesem ocele nítí se troud

a slzou jisker uhasíná,

když aspoň zásvit pad'

v tmy chmurný kout

a v kmitném étheru záchvěji

sklad, rozklad, sklad

jen tuchu Věčna vlní v času peřeji!