LIKA.

Liko, země mého regimentu,

Liko, země smutná, krvavá,

když na tě myslím, v mysli mojí plaše

tvých mrtvých dětí obraz vyvstává,

tvých dětí, s nimiž v patruly jsem chodil,

s nimiž jsem tesknil v písních tesklivých,

tvých dětí, jež jsem na smrt jistou vodil

za nocí dlouhých, v polích blátivých.

Je v tobě vrch, Klek jemu jméno, kde prý

spí spánek věčný Marko-kraljevič,

má vrchol jak dvé rukou spiatých, jimiž

se za lid modlí Marko-kraljevič.

Liko, země mého regimentu,

já strach mám v nocích dlouhých, bezesných,

že vztyčí se a zahrozí mi náhle

z těch rukou jedna, rukou sepiatých.