Líky pro nemocné Cžeské básníře.

Ne do moře světů všech

Chcy se uvrhnout! ne se vznášet,

Kde první tvorové, velebicý kůrové synů světla

Se klanějí, hluboce klanějí a u vytržení mizejí.

Jenom okolo krůpěje okovu,

Jen okolo země chcy se vznášet a klanět!

Halleluja! Halleluja! krůpě na okovu.

Plynula z ruky Všemohoucýho také!

Když se z ruky Všemohoucýho

Větší země vyprejštily!

Proudové světla zvučeli a hvězd sedmerém byli,

Tehdáž vyběhlas ty, krůpě, z ruky Všemohoucýho!

Když jeden proud světla zvučel a našim sluncem byl,

A svržení vlny své svrhlo, jako s skály

Oblaku dolů a oryona*) opásalo,

Tehdáž vyběhlas ty, krupě, z ruky Všemohoucýho!

Kdo jsou ti tisýckrát tisýc,

Kdo ti millionové všickni,

Kteříž na té krůpěji bydleli a bydlejí?

A kdo jsem já?

Halleluja Stvořujicýmu!

Více než země, kteréž se prejštily!

Více než sedmero hvězd,

Kteréž se z papršlků v hromadu prudily!

Ale ty, jarní červíčku,

Jenž zeleně zlatý vedlé mne hraješ,

Ty žíješ; a snad

Ach! nejsy nesmrtedlný!

Já vyšel ven ku klanění,

A pláču? Odpusť, odpusť

Také tyto slze skončenému

O ty, jenž budeš!

Ty mně všecky ty pochybnosti odkryješ,

O ty, jenž mne skrz tmavé oudolí

K smrti povedeš! Potom se naučím,

Zdaž duši měl ten červíček zlatý.

Jsyli jen slíčený prach,

Syn máje, tedy budiž

Opět odletajicým prachem,

Nebo co syc chce Věčný!

Vylévej poznovu ty, oko mé,

Slze radosti!

Ty, má harfo,

Zvelebůj Pána!

Opět obvita, palmami

Obvita jest má harfa! Zpívám Pána!

Tu stojím. Vůkol mne

Jest všecko všemohoucnost! a zázrak všecko.

S hlubokou uctivostí hledím na tvorstvo;

Neboť Ty!

Nemajicý jména Ty!

Stvořils ho!

Větříčkové, kteříž okolo mne vějete, a tichou chladnost

Na žhnoucý tvář mou dycháte,

Vás zázrační větříčkové

Seslal Pán? Neskončený?

Ale teď se tíšejí, sotva dýchají!

Ranní slunce jest parné!

Oblakové se prudějí zhůru!

Viditedlný jest, jenž přicházý, Věčný!

Teď se vznášejí, a zvučejí a vichřejí větrové!

Jak se shybá les, jak se zdvihá proud!

Viditedlný, jak být pro smrtedlné můžeš,

Ano! ty jsy, viditedlný jsy, Neskončený!

Leč se shybá, proud utíká a já

Na svou nepadám tvář?

Pane! Pane! Bože! milosrdný a milostivý!

Ty blízký! – smilůj se nademnou!

Hněváš se, Pane!

Protože noc jest oděv tvůj?

Ta noc jest požehnání země.

Otče, ty se nehněváš!

Ona přicházý, aby vysypala občerstvení

Na sýlicý klas!

Na hrozen srdce obveselujicý!

O ty se nehněváš, Otče!

Všecko jest tiché před tebou, ty blízký!

Vůkol všecko jest tiché!

Y červíček zlatem přikrytý pozoruje!

Neníliž snad bez duše? jeliž nesmrtedlný?

Ach! kýžbych s to byl, abych tě, Pane, velebil!

Pořád se zjevuješ slavnějc.

Vždycky se noc více tmí okolo tebe,

A plná požehnání,

Vidíte svědka toho blízkého, napřahujicý papršlek?

Slyšíte hrom Jehovy?*)

Slyšíte ho? Slyšíte ho,

Otřásajicý hrom Páně?

Pane!... Pane!... Bože!...

Milosrdný a milostivý!

Ctěno, velebeno

Budiž tvé slavné jméno!**)

A ti větrové bouřky? Hrom nesou!

Jak zvučejí! jak zvukem proníkají lesy!

A teď mlčejí. Zdlouha se beře

Cžerný oblak.

Vidíte nového svědka toho blízkého leticý papršlek?

Slyšíte hrom Páně vysoko v oblaku?

Volá: Jehova! Jehova! Jehova!

A roztřískaný les se kouří!

Ne ale chalupa naše!

Otec náš přikázal

Svému kazyteli,

Mímo naší chalupy jíti!

Ach! již hučí, již hučí

Nebe a zem od milostivého deště!

Teď jest, jak žížnila, zem občerstvená

A nebe svrhlo břímě požehnávajicý plnosti!

Hle, teď Jehova nepřicházý více v povětří,

V tichém milostivém šustění

Přicházý Jehova,

A pod nim se skloňuje oblouk pokoje.