LIl. Irisy vy modré jako moje touha,

Irisy vy modré jako moje touha,

tajemné jak dálky v šeru večerním!

Hluboké jak noc tak tesklivá a dlouhá,

žhavé jako vášeň v srdci horoucím.

Zdá se mi to jenom – vise je to pouhá?

Květ váš zachvívá se jak rty tajemstvím,

uzamčené navždy – a ta žlutá prouha,

vybledlá již, mluví, dechem hasnoucím.

Kdo vás, květy, utrh’, zkosil kalich zbledlý,

která ruka něžně list váš hladila,

toužíc, by vás ke rtům drahé ruce zvedly?

Šťastná žena! Lásku znala, milovala...

Slastí žití, rozkoše číš vypila...

Šťastné květy, proto, že vás natrhala!