LILEIA

Věky bývaly, kdy z černé oblohy

zář jediné jen hvězdy Lileiy

klouzala po sliznatých hřbetech ryb

a kdy celé lidstvo nebylo

než jednou buňkou v moři pravěkém.

To byla hvězda, z které fluidum

sil duchovních se mocně vlévalo

po mnohá neúrodná tisícletí

v naši sféru, probouzejíc v ní

hnutí prvoků a později

blekot pololidí vzpřímených.

I moudrý Manu vyšel z něho

i Zeus a jasné jitro Hellady.

Lileia zašla dávno dřív,

než první člověk zrobil první kyj,

a rozkotaná v troskách kolotá.

Však její síly vlnily se dál

v horách, kovech, vodstvech, řasách

a tvořícím se žití vědomém;

dosud hudbou v našem nervu jsou.

Byl večer nesmírného ticha,

když nade globem pustopustých vod

a několika černých, mrtvých ostrovů

zašuměly síly bohů,

kteří přišli z fialové Lileie,

aby utvořili slávu Země.