LILIE. (I.)

Má lilie, můj květe nostalgický

svou bílou krásou můžeš všecko říci,

jak bylo, jak je a jak bude vždycky,

když symbolem jsi ženě bledolící,

když probouzíš ji ze sna, jdeš s ní spat,

den celý prodlíš v jejím blízku ráda,

jí učíš toužit, učíš milovat,

jak sobě srdce, věčný svůdce, žádá.

Má lilie, společnice mých snění

v nichž krev má touhou neskojenou hoří,

v nichž líbám, volám, šeptám v opojení

a zmítám se v podušek bílém moři –

to nepovídej, že tvé paní sen

rudými květy hýří noci celé

a neprozrazuj tajnost jedné z žen:

že pro ty sny tě skrývá do postele...