LILIE. (II.)

To bylo včera. Slunce zapadalo

a tichý vánek haluzemi chvěl,

mé srdce z ticha večera se ptalo,

proč miláček můj dosud nepřišel.

Však večer mlčel, ticho, ticho bylo,

jimž po chvíli se hlas lilie třás':

„Tvé, moje paní, jen tvé je to dílo,

že nocí nezní sladký jeho hlas.

Když líbal tě a chvěl se touhou zcela

a žhavou vášní jeho zrak když plál,

tys na mne, paní moje, zapomněla

a šťastna byla, když tě v lokty spjal.“

Můj květe bílý... Ty můj květe denní

noc jako žena nad vše cení hřích

být rudým květem v ohni rozvášnění,

jenž plane v bílých liliích.