Lilie.

Umřela panna v době jarních let,

jako když uschne mladé růže květ;

umřela panna, růže v poupěti –

škoda jí, škoda v zemi ležeti!

„Nedávejte mne ve vsi na hřbitov,

tam bývá nářek sirotků a vdov,

tam slzí hořkých mnoho plynulo:

srdéčko mé by hořem hynulo.

Pochovejte mne v pod-zelený les,

tam na mém hrobě kvésti bude vřes;

ptáčkové mi tam budou zpívati,

srdéčko moje bude plesati.“

Neminul ještě ani rok a den,

hrob její drobným vřesem povlečen;

nepřišlo ještě ani do tří let,

na jejím hrobě vzácný květe květ.

Lilie bílá – kdo ji uviděl,

každého divný pojal srdce žel;

lilie vonná – kdo ji pocítil,

v každém se touhy plamen roznítil. –

„„Hoj, moje chaso! vraného mi stroj!

chce mi se na lov pod zelenou chvoj,

chce mi se na lov pod jedlový krov:

zdá mi se, dnes že vzácný bude lov.““

Halohou! halou! v chrtů poštěkot,

příkop nepříkop – hop! a plot neplot:

pán na vraníku napřaženou braň,

a jako šipka před ním bílá laň.

„„Halohou! halou! vzácná moje zvěř,

nespasí tebe pole ani keř!““

Zdviženo rámě, jež ji probije –

tu místo laňky – bílá lilie.

Pán na lilii hledí s údivem,

rámě mu kleslo, duch se tají v něm;

myslí a myslí – prsa dmou se výš,

vůní či touhou? kdo mu rozumíš?

„„Hoj sluho věrný! ku práci se měj:

tu lilii mi odtud vykopej;

v zahradě své chci tu lilii mít –

zdá mi se, bez ní že mi nelze být!

Hoj sluho věrný, důvěrníče můj!

tu lilii mi střez a opatruj,

opatruj mi ji pilně v den i noc –

divná, podivná k ní mě pudí moc!““

Opatroval ji jeden, druhý den;

pán její vnadou divně přeblažen.

Leč noci třetí, v plné luny svit,

pospíchá sluha pána probudit.

„Vstávej, pane můj! chyba v odkladě:

tvá lilie se vláčí po sadě;

pospěš, nemeškej, pravýť nyní čas:

tvá lilie si divný vede hlas!“ –

,Životem vratkým smutná živořím,

co v poli rosa, co na řece dým:

jasně slunečný svitne paprslek –

rosa i pára, i můj zhyne věk!‘ –

„„Nezhyne věk tvůj, tuť důvěru mám;

před sluncem jistou ochranu ti dám:

zdi pevné budou tvojí záštitou,

ač, duše milá, budeš chotí mou.““

Vdala se za něj; blaze bydlila,

až i synáčka jemu povila.

Pán hody slaví, štěstí svého jist;

tu mu královský posel nese list.

„Můj věrný milý!“ tak mu píše král,

„chci, aby zejtra ke službě mi stál;

chci, aby přijel každý věrný lech,

potřeba velká – všeho doma nech.“

Smutně se loučil s milou chotí svou,

jako by tušil svou nehodu zlou.

„„A když mi strážcem nelze býti tvým,

svou matku tobě strážcí zůstavím.““

Špatně mu matka vůli plnila,

špatně manželku jeho střežila;

na nebi slunce – pobořena síň:

„Zhyň, paní noční! zhyň obludo, zhyň!“

Pán jede domů – dosti služby jest;

tu mu žalostná v ústrety jde věst:

„Tvé pacholátko již ti nežije,

a po tvé paní – svadlá lilie!“ –

„„Ó matko, matko, ty hadice zlá!

čím ublížila tobě žena má?

Otrávila jsi žití mého květ:

bodejž i tobě zčernal boží svět!““