LILIE.

Byl večer teskný. Mdlá vůně

vadnoucích květů v tvých oknech

na rosu stříbrnou slita

v mé duši zmírala.

Kol nás to dusivé šero!

Tvá ruka se horečně chvěla.

A píseň nervosní touhy

nám v žilách tančila.

Řek’ jsem: Ty lilie odnes,

jich výdech pad’ dissonancí

do naší blouznivé písně;

ó prosím, odnes je!

Tys váhala, bledla jsi strachem.

Tys vstala, leč klesla jsi mdlobou.

A já je bezcitně spálil,

tvé čisté lilie!

A plamen výsměšně zpíval

a šlehal jak dráždění hadi.

Oh, odpusť a zapomeň, odpusť,

že’s plakat musela.

Já lilie nenávidím,

že zkalily oči tvé pláčem,

však portrét tvůj ověnčím denně

jich vonnou bělostí.