LILIJE.

V měsíčním světle chvějí se, chvějí

sněhově bílé lilije,

jak na dívčím když obličeji

se snivá záře rozlije.

Čistoty dětí, lásky světic

a bílá záře panenství,

kdy tiché snění, hlavou letíc,

jen křídlem duši rozechví.

A ty spí na svém čistém loži

a rozpuštěný mají vlas,

pod krásnou hlavu ruce složí

a skloní hedváb dlouhých řas.

A ty spí v tmavu s rakví chladnou

v hluboku na dně mohyly,

a lilije jim bílé vadnou,

jež v ruce dnes jim vložili.

A prvých duše v snu se chvějí,

ač neví proč a co svět zlý.

A noc je tichá – v závoj její

ty druhé skryty, pevně spí...