LILITA.

Pod hvězdnatým baldachýnem

v ohňů rudém přísvitu,

s třepetavým, dlouhým stínem

od nožek, zřel Lilitu,

noc co noc ten pustý dav

námořníků osmáhlých

vlastních zvyků, vlastních práv,

na nějž rmut až z pekla šplích’.

Bubínky a šalmaj táhlá

zněly v příboj mořských vln:

jak jen Lilita se nahla,

oblak démantových zrn

vtkaných do závoje řas

sesypal se s jejích ramen,

k rolničkám se v nártech střás’ –

dav to viděl zmaten, zmámen.

Zase oslnivý vzlétl

s jejím smíchem sladkým výš –

s nahé šíje stíny smetl,

obsypal jí vlasů tíž – –

Vzduchem to jen víří – „Ach! –“

– „k ďáblu, viděl-li to svět?!“ –

Z víru jeden skok a vzmach –

s hůry smích zní castagnett...!

K zemi padla udýchaná,

v ňadrech sotva tlumí dech:

plamen zalévá ji plana

ve krvavých obrysech...

Tleská dav a přímo šílí:

„Zázrakem je Lilita! – – –“

Teprv den až vstává bílý

jiskra v ohni dokmitá.

Hučí moře, mlsná pěna

olizuje sypký břeh –

Lilita tu vyměněna

staví útlých nožek běh.

Bez falešných drahokamů

v černý stulena jen háv

přišla – ohledá se – samu

sebe zří tu kol – „Ó, dne, buď zdráv!“ –

Velké oko, toužná náruč

proti slunci vztažena –:

– „Bože, tomu mne jen nauč,

abych nikdy sražena,

sražena v prach, vždy jen vzlétla

k slunci nebo do tvých hvězd,

jenom tam – –!“ – a plna světla

zalomila mladou pěst.

Stojí socha rušné krásy

chvějící se, mlhavá –

těžký vrkoč rozpletla si – –

Ach, ta strašná únava!

Hrozný plamen ňadra zžíhá,

balvanu to na nich tíž –

i ta hlava – jaká tíha! – –

– Lilito, snad neslzíš?! –

„– Dotud kvetla jsem, se smála,

byla krásná jako sen – –

Óh, Lilita snědá, malá

věčně chce se smáti jen,

věčně bude tančit, výskat,

– jaká rozkoš! jaký ples! –

castagnetty bude stiskat,

k hvězdám skočí naposléz!...“

„– Milí, dobří námořníci –

slyšíte mé rolničky...? –

Aj, tak dovádivě znící

rozsypu k vám hubičky – –

s výše – ať vám v uších zvoní – –

Lilita – chce – věčně kvést...“ – –

Moře píseň monotonní

změnila se ve šelest – –

Mizí kamsi písek břehu,

bortí se kams nožky hrot...

Slunce v dlouhém, ostrém šlehu

oslnilo černý brod...

„Věčně kvést! – –“ – jen ručka ještě

z vlny vznesla se, jen kmit...

znikla prostřed svitu, deště

třpytů ve bezedný skryt...

Hravá vlna vynesla ji

na vzdálený, měkký břeh...

Slyš, Lilito, jak sem vlají

písně v sladkých nápěvech –

hleď, jak v dálce – smavé dítě –

tančí se a zvedá číš – –! – –

Ví z nich kdo, že na úsvitě,

chtělas býti slunci blíž? – –