Lilita.

Na prahu ráje stojí Lilita;

nach západu jí vlasem prokmitá,

sní, usmívá se a pak z daleka

tak na prvního mluví člověka:

„Proč váháš jen, pojď, moje náručí

tě největšímu blahu přiučí,

svět stvořen k zlu, a v pekla plamenu

si jednou tebe vděčně vzpomenu.“

A první člověk stojí v myšlenkách,

jej mate v jejích vlasech zářný nach,

jímž západ ráje cedry protkává.

I k sobě dí ta slova rouhavá:

„„Dva dny jsem živ: noc první anděla

na ňadrech mojich spáti viděla,

noc druhou Eva hlídala mi sen –

proč neposlech’ bych nyní přelud ten?

Řek’ anděl též: Kdys u bran Edenu

si jednou tebe vděčně vzpomenu!

Kde ale byl, kdy Jehovy hlas hřměl,

zem třásla se a ráj se prachem tměl?

Jsem odsouzen; vím, těžkou moji skráň

po práci dne jen Eva vezme v dlaň,

nad dětmi zalká Eva se mnou zas

a slzy mé jen její setře vlas.

Bůh nedá ani ďas, co přislíbí;

kdo ženě věří, jen ten nechybí!““

A zas jej mate nach, jímž protkává

šer cedrů západ – Noc juž nastává.

Co Eva nad svým hříchem truchlivá

do věnců listy fíků sešívá,

co mraků lem je krví oblitý,

spí první člověk v klínu Lility.