„Lilja“.

O mnichovi Ásgrimssonu*)

islandská tak pověsť praví:

S biskupem se v tuhý rozpor

Ásgrimsson dal hrdohlavý;

avšak, běda, biskup Gyrdr

mnicha vrhá do žaláře,

na dno sluje přehluboké,

prázdné vůně, tepla, záře.

Ubohý mnich v sluji strádá,

tma jej straší, zima mrazí,

a kol nohou slizkou změtí

žab a hadů roj se plazí;

měkne srdce Ásgrimssonu,

kajicnosti kel v něm pučí,

na modlitbách k nebes výši

vzlétá ducha křídlo ručí.

Matce Páně, která smutné

utěšuje smavou zoří,

s toužebnou se důvěrností

opuštěný vězeň koří;

pozvolně pak v rysech temných

přelévá mnich zadumaný

modlitby proud v píseň tklivou

na oslavu něžné Panny.

Když mu ze rtů prvá sloha

vyzněla, šperk drahocenný,

o stopu tu nohy jeho

nad roj plazu vyvýšeny;

žasne, pátrá, divný stupeň

pod rozchvělou hledá patou,

paprsku, aj, zázračného

prouhou zdvižen zářnou, zlatou!

A sloh sto mnich sto dní spřádá,

až tak sto jej zlatých pruhů

přepodivně vyhroužilo

z úmorného sluje kruhu;

dopěna a v duši vryta

„Lilja“, píseň božské vnady,

a skald její, sluncem líbán,

volnosti rej vítá mladý.

O mnichovi Ásgrimssonu

islandská tak pověsť praví.

Nejeví se v jádru jejím

básníkův los neklamavý?

Tak i básník, v prachu všedním

žalařován tupců vřavou,

k hvězdám bílých jisker deštěm

vytryskuje píseň žhavou.

A tu spějí archandělé,

uchváceni písně vnadou,

a svá zářná, zlatá křídla

za světlé mu stupně kladou;

on pak jako vidmo rajské

s míru písní pružným chvatem

do výsostí nadoblačných

po řebříku stoupá zlatém.