LILJA.

Poslyšte, co podivného

islandská nám pověst praví!

S biskupem svým rozvadil se

Ásgrimsson,*) mnich tvrdohlavý;

v prudkém hněvu biskup Gyrdr

mnicha vrhá do žaláře,

na dno sluje přehluboké,

prázdné vůně, tepla, záře.

Smutně chuďas v jámě strádá –

tma ho straší, zima mrazí

a kol nohou rozechvělých

žab a hadů roj se plazí;

pozvolna mu srdce měkne,

fialkou v něm lítost pučí,

k modlitbě se rozpínají

duše jeho křídla ručí.

Matce Boží, která smutné

utěšuje smavou zoří,

důvěrně se v bídě svojí

zádumčivý vězeň koří

a duch jeho ponenáhlu

zbožných citů rozvlnění

v tklivou, vroucí, přeumělou

mariánskou píseň mění.

Sotva vypěl prvou sloku,

citů, slov šperk drahocenný,

o stopu hned nohy jeho

nad roj plazů vyvýšeny;

žasne, pátrá, divný stupeň

pod strnulou hledá patou –

paprsku, aj, zázračného

povynesen prouhou zlatou!

A slok sto mnich sto dní skládá,

až tak sto jej zlatých pruhů

přepodivně vynořilo

z úmorného sluje kruhu;

dopěna a v duši vryta

„Lilja“, píseň řídké ceny,

a skald její plesně vítá

volnosti ráj navrácený.

O mnichovi Ásgrimssonu

islandská tak pověst praví.

Zračitě v ní zrcadlí se

básníkův los dojímavý;

také básník, v bláto vrhán

otupělých duší hanou,

zemi, nebi ku podivu

pěje píseň neslýchanou.

A tu spějí cherubové,

okouzleni písně vnadou,

a svá zářná, zlatá křídla

v nádherné mu stupně kladou,

by jak luzné rajské vidmo

s nadšenosti prudkým chvatem

v oblast krásy mohl stoupat

po nebeském řebři zlatém.