Ó lilje mystická, jež věčně otevírá

Ó lilje mystická, jež věčně otevírá

svůj bílý, netýkaný květ;

dech hnití pel a svěžest se všech stírá,

jen před tvým zaráží se zpět.

Schne život na dně poháru a zmírá,

v němž rozkoše můj vypil ret,

host příšerný jsem zůstal, až noc čirá

mě volá odtud ven: pojď hned!

V tmách hrobových, kde všecko setlí,

jen ty svůj budeš zdvihat kalich světlý

z mých ňader rozhlodaných stěn;

má duše odhalena vyjde ven

a vypuzena hnitím z tváři siné,

pak na tvém květu bílém odpočine.