Limb zvířat.

Kam jdou ti naši tiší přátelé,

ti světu neznámí, nám drazí přec?

Pes, jenž se tulil k tobě vesele,

pták, jehož zpěvem zaznívala klec?

Tak žili s námi hezkou řadu dnů,

a velká byla jejich láska k nám,

do našich zřeli zápasův i snů,

a jak my půjdem kdys, šli v náruč tmám.

A mluvila přec duše z očí jich.

Můž’ ta se ztratit? My ji viděli.

Jen mluva chyběla jim, bol i smích

jsme cítili, kterým se zachvěli.

Svět dí: „Tvář němá!“ tím vše odbyto.

Kde brodí se teď tmou a mlhami?

O sobě ani člověk neví to,

táž tma se zavře stejně nad námi.

Však žili s námi, soucit jímá hruď.

Ať kanár to, ať kočka je, či psík,

kus žití s nimi odchází v stín, v rmuť,

byť prázdně naší byl to okamžik.

A kam se hnem, jen tma a záhad šeř

a nejistoty, tísně okovy,

tím větší trud v nás budí mroucí zvěř,

když sami v sobě nejsme hotovi.

Vždy my si život projektujem dál,

ač v nejistotě, skepsi, zoufání.

Proč slyším ve větru, jenž venku lkal,

bludného psíka teskné štěkání?

Oč moudřejší byl, nežli vnuk je, děd,

limb zvířat víra sklenula mu kdes,

kout chladu, stínu přál jim, vlastní let

nechť třeba mířil hvězdných do nebes!

Dnes i tam pusto, chladný jejich svit

víc nepoví... kde můžeš, těchu beř.

Co lepší, umírati nebo žít?

Vždy tentýž úděl člověk má i zvěř.

Jen trochu lásky zbude z nich i z nás,

jen teplý její paprsk můž’ nás vést

přes tmu a noc v ten neurčitý jas,

kde tvoříme si ráj svůj místo hvězd.