Linduška.

Jdu lesem, smutno je mé duši,

zas žhavý rozkvétá v ní sen,

hruď chvěje se mi, srdce buší,

a klesám v mech jak opojen;

roj myšlenek mi víří v hlavě,

a starost kývá ze všech cest –

tu s vršku jedle ostýchavě

ty šveholíš svou jarní zvěst,

má linduško!

Jak rád v tom útulku tvém sedím

a slýchám zpěv tvůj, něžný tak,

ač pokaždé, když na tě hledím,

duch zateskní a zvlhne zrak;

vzdech ku vzdechu se těsně druží,

a v ňadrech bují divný cit,

jenž kytku z dávno zvadlých růží

jak dřív chce k srdci přitlačit,

má linduško!

Jak rád mám tvoje šveholení,

ten líbezný tvých ňader pel,

jenž při červánků růžném tlení

v háj s křídel vesny zaletěl;

toť slunné krásy zkazka tklivá,

toť zvučné rosy zlatý práh,

a srdci mému rázem bývá,

jak z jara jívě na horách,

má linduško!

V zpěv tony tkáš jak dítě žvavé,

když poupě rtů mu puká v květ,

a perly citu vrháš pravé

v mých ňader dřímající svět;

jas útěchy mi slétá k hlavě,

když ty mě k poslechnutí zveš

a mile, půvabně a hravě

skvost písní svých mně zjevuješ,

má linduško !

Ba mním, že v záři tvého pění

má mysl jaře zkvétá zas,

duch bloudí dálným hvozdem snění,

až neví, co je žal a čas:

i kráčím dále k lesa kraji,

kde k nivě přitulil se luh

a děti laškují a hrají,

k nimž já se družím, starý druh,

má linduško!

Ó pěj, ó pěj, má kouzelnice

a těšitelko v mračných dnech,

nechť písní tvou mi vlhne líce

a ňadra těžký mučí vzdech,

vždyť v ráj se vracím při tvém zpěvu

zkad vyhnán drahný bloudím čas,

snad vstříc mi z něho pro úlevu

tvou písní někdo vyjde zas,

má linduško !

Ó pěj, ó pěj, má pělko milá,

pěj vše, co v útlém srdci máš,

nechť dávných ran, z nichž krev se lila,

zas v prsou mých se dotýkáš;

nechť z paprsků tvé zvučné duše

se každý v žhavý mění meč

a v hruď mi vniká, život ruše –

přec nedbám, jen mi písní vděč,

má linduško!

Ó pěj, ty vroucí lesa vzdechu

a hovorem mi duši těš,

v sen věčný uspi mě v tom mechu

kras perlami, jež notuješ;

pak k nebi duch se vznese výše,

a s nebe sletí na ústret

mně smavý anděl hvězdné říše –

ty, po níž touží duch i ret,

má Liduško,

má Liduško,

má drahá Liduško! –