Línina slza.

Řekni, Líno krásná! jsili

Anjel s nebes kůrů, čili

Člověk pouhý, jako já?

Nebo vlastnosti snad obě

Sjednotila čárně v Tobě

Veleslavná příroda?!

Ať se jiní chlubí z toho:

Že viděli králů mnoho,

Že zírali světa lem;

Jábych měl mít více soků –

Neb v Tvém modrojasném oku

Zřel jsem nebe, spolu zem.

Když se v slze zrcadlilo

Líny obojí: mně bylo,

Bych se vrhnul k nohoum Jí,

Nevinnosti poctu konal –

A pak u své Líny skonal

Smrtí v světě nejsladší.

Bylbych nektar myslil ssáti:

Kdybych byl směl ulíbati

Slzu z oka plynoucí;

A přes líce Bohem zňaté

V pobožnosti blahosvaté

V ňadra její kanoucí.

Slza druhdy sice chladí;

Než Tvá zňala, ač mne vnadí –

Zhoubný plápol v srdci mém;

Has jej lásky vyjevením,

Neb mne znič svým odepřením –

Tebou pojít volný jsem.

Stejné city se mnou mášli:

Lásky věncem mne okrášli,

Vyznej nejpěknější cit;

V čem Tvé srdce blaha hledá?

Či to vnady Tobě nedá –

Nebe dát, v něm šťastná být?

Arci ctitelů sbor jíti

Vidím, slušný obdiv clíti

Kráse s ctností snoubené:

Vímť, že přijdou vzdělanější,

Vím, že najdeš bohatější –

Věrnějšího ale ne.