LIONARDO DA VINCI.

Hleď, kterak hvězdy Velikého Vozu

rozžehly slavně stříbrná svá světla!

Noc poslední to, kdy je pozdravujem

z milanské půdy... Myslíš, Francesko můj,

až zítra hledneme k nim z jiných krajů

a potom z Francie je vidět budem,

že pozměněno bude světlo jejich

či postavení jejich bude jiné?

Vlast... rodná země... proč chtít věznit ducha

v malinkém koutku, možno domovem-li

mít ten svět celý? Kolikrát mi vytkli,

že Florenčanem nejsem zapáleným,

že nechci cítit bídu Italie,

ba, že jsem v službě těch, kdož meč svůj kladou

na hrdlo její... Lidé pošetilí!

Co platna jest jim sláva Florencie

i volnost země italské, když v nitru

otročí každé hlouposti a bludu

své vlastní duše?... Zajásal bych blahem,

vznést kdybych moh se k oněm hvězdám Vozu

a nazvat i je domovinou svojí!

– – Tak zítra zmizí Milan s očí našich

a všecko s ním: let žití valná řada,

radosti, muka, práce započaté,

nic dokonáno a co dokonáno,

živořit bude pomíjivou troskou...

Však vytkli mi to. Michel Agniolo kdys

tak vyhrk na mě. Pravda, stačí jiným,

malířům, lidožroutům podat hrůzu

trápení lidských... muka mučenníků...

smrt Ježíšovu... vraždy neviňátek...

A stačí také hovět náboženství,

jak zvykem dnes je: z ulice vzít dívku

bohatých forem, krásy, jež se líbí

jak zelinářce tak i obchodníku,

a s děckem vyměnit ji v svatou Pannu,

by potom v chrámě visíc poslouchala

žvastavé prosby prostoduchých lidí –

můj Melzi, chraň se takového kšeftu!

Já sobě sám byl jediným vždy soudcem,

já viděl chyby, kterých nezřel nikdo,

a vím též, že jsem dal cos do svých prací,

co ničí oko nikdy nepostihne.

Však také hotov býval jsem v té chvíli,

kdy v duši hotovo mé dílo bylo

a já je viděl – lhostejno mi potom,

zda na plátně je nebo na zdi stěny

a lhostejno mi, že co lidem podám,

jsou trosky nebo náčrtky a plány.

Já zrodil je, žil s nimi, já je viděl,

jak mně dozrály – mně to dostačilo.

Strom, kámen, člověk, květina i motýl –

je každý světem o sobě a v sobě

a každý pro sebe má zákon zvláštní,

jímž řídí žití svoje; veškerenstvu,

ať tvor to, myšlenka či lidské tělo,

umění, věda – vládne zákon jeden,

toť života a smrti: vzejde símě

a vzroste pod slunečným teplým světlem,

květ vydá, dobu prožije své lásky,

by plodem jejím druh svůj zachovalo

a potom hyne; běda člověkovi,

když zneuznaje zákonnou tu nutnost,

obtíží cizím břemenem svá křídla

a ducha svého v otrockou dá službu!

Hle, Michel Agniolo! Duch jeho kdysi

schopností tolik dostal od Osudu,

že největším být moh z těch velkých všechněch,

jež země nesla – ale náboženství

jakoby přerazilo páteř jeho

a sestřihalo křídla duše jeho:

po zemi plazí se, má černo v nitru

a k nebes klenbě vzletnout nedovede!

Do jeho domu nikdy nejde radost,

a žádná práce jeho nesměje se,

a poví-li cos obrazem či dlátem,

ty výroky se truchle zemí plazí

jak hrozná nemotorná mořská želva.

Tak náboženství. Žena s druhé strany

na duši tvoji číhá mít ji chtějíc

otrokem odevzdaným rozmarů svých.

Ach, Mona Lisa... Roky tři jsem válčil

s tím hadím hledem přimhouřených očí,

až jal jsem jej a uvěznil svou barvou – –

Chraň svobody své duše – v tom je všecko

a jinak rozdat můžeš vše, což tvého,

skvost, peníz, lásku, úsměv, dobrodiní.

A dávej rád, vždyť příjemno to duši

a všecko dej, však nikdy duši samu.

A na vše, co tu kolem, ať to lidé,

či zvěř, či rostlina, či pták, či kámen,

má člověk patřit s úsměvem a láskou,

neb vždy a všude všecko mluví k němu

bratrským slovem o společné sudbě.

A ve všem objeví se jistá krása,

líc šeredná ji má, tvor nejhnusnější,

a vždy cos příbuzného si v nich najdeš.

A bez obavy dívej se vždy v nebe,

neb usmívá se nad radostmi žítí

jsouc šťastno, že smí jasnomodrou klenbou

být stanem jejich; nehledej v tom modru

strašného boha, jenž by pozor dával

na slabůstky tvé lidské – nenajdeš ho;

žij, jak tví bratři, rostlina, pták, kámen

a beze hrůzy můžeš myslit na smrt,

jež důsledkem je nutným toho žití...

– – Jak žíti však, když svatá inkvisice

po bohaprázdných výrocích tvých slídí

a čeká jen, by polapit tě mohla?

Dej masku duši – maska stačí světu

a lhostejno mu, co v svém nitru neseš.

Tvých časů hloupost přísně daň si žádá,

tož zaplať mu ji – vždyť by hrubá ruka

pohasit mohla světlo žití tvého

a k tomu přivoliti, nemáš práva,

sám sebou dost je život náš už krátký!

A dokud žiješ, omezit se nedej

v rozletech myšlenek svých, zkoumání svém;

co kolem tebe, vše je nekonečnost

v hloub, dál i šíř, vše nekonečnost samá.

Čas, který žiješ, věčnosti je částkou,

tu prožíváš – snad krátce, však ji žiješ.

Pusť myšlenky své, nevaž jich, jak váží

své draky hoši ve hrách o podzimi,

by z nejvyšších je končin náhle stáhli –

pusť bez pouta je, však se zase vrátí,

vždyť duše tvoje jest jim rodným hnízdem,

kde odpočinou po každičkém letu

kam přijdou – tvůj-li dožit úkol – umřít...

Tak já, můj Melzi, beze stesku chystám

se k letu do Francie – k metě? k žití?

Já nevím. Jako stříbrolesklý oblak,

jenž pluje, všude domovem a nikde,

jen místo změním, bych žil dále po svém.

Voj Vozu Velkého se obrátila –

je po půlnoci. V těchto zimních nocích

se hvězdy zvláště zabarveně jiskří...

Však čas je k spánku. Zítra čeká cesta.

Spi blaze, Francesko, můj mladý druhu!