Lípa.

Stojí v poli lípa věkovitá,

mnohým rojům včel juž bydlo skytá,

milion má listů, tisíc snětí;

o ní řekla včela hbitší všech

krotším družkám popadajíc dech:

„Za tři dni ji nelze obletěti.

Slunce činilo to, věčně mladé,

jež sto let jí vláhu v srdce klade

a vždy více, každým jara sletem

tak, že lípa za nedlouhý čas

bude vůkol lidem na úžas,

nám pak zeleným a vonným světem.

Lidé strom ten osamělý v hati

rádi mají, ač jich nebohatí,

my však k práci rod svůj k němu vedem;

proč ho šetří? mníte k vůli nám?

K vůli sobě, to vám povídám;

praviliť to spiti naším medem...“