LÍPA. (1.)

Dlouho tu stávala jak šedý úl chata.

Rostl v ní bílý vosk panenských těl,

rostla jak vonný med moudrost v ní svatá,

a poesie pel

se do pokladen shromažďoval

odevšad z lučin, lesů a lích

v ten úl, jejž snětí zastiňoval

a v ochraně své věrně choval

strom svatý listů srdčitých.

Dlouho tu stával dumný úl tich;

v klobouku došků své bohatství tajil,

šeptal a bzučel a zpíval a bájil –

až medvěd úl ten rozházel.

Ušlapán šumný národ včel,

na místo ruchu sedlo si ticho,

a co se nevešlo v chlupaté břicho,

po zemi leží rozmetané.

V bolestných krůpějích zlatý med kane,

pažitem mrtvě kus plástu se bělá –

Hrůza jde kolem a chvěje se celá

lípa jak matka osiřelá.

Tys viděl, Tys viděl, Tys viděl to, Pane!